Sv.Antonín 05

Liberec - Ruprechtice, Litoměřice, 12.června 2005

Oslava patrona

Patron: pekařů, cestujících Atributy: nese Ježíška, hostie, káže rybám, monstrance *1195 Lisabon; +1231 Arcela u Padovy

Novéna a litanie.

Antonín bylo jeho jméno řeholní, pokřtěn byl na Ferdinanda; pocházel ze vznešené, zbožné rodiny, která mu nijak nebránila vstoupit v patnácti letech do augustiniánského kláštera. Neměl tam však klid ke studiu, neboť klášter byl zatažen do sporu mezi králem Alfonsem II. a biskupem z Porta. Antonín opustil po dvou letech rodné město a přestoupil do kláštera Santa Cruz v Coimbře, kde mohl nerušeně studovat teologii a připravovat se na kněžství. Do kláštera byly z Maroka převezeny ostatky prvních františkánských mučedníků; vzbudilo to v něm touhu jít jejich bolestnou cestou. U fortny kláštera se stýkal s františkány, kteří tam chodili prosit o almužny; připojil se k nim, vstoupil do jejich řádu a prosil o svolení, aby mohl konat misie v Maroku.

Tam však onemocněl, musil se vrátit, a na zpáteční cestě zahnala bouře jeho loď k italským břehům. Zamířil do Portionkule u Assisi, kde byla generální kapitula jeho řádu. Ve Forli byl vysvěcen na kněze, a když musil před společným slavnostním jídlem promluvit, - nikdo jiný se bez přípravy neodvážil mluvit - byla to řeč tak skvělá, že to vzbudilo úžas. Představení ho poslali do horní Itálie, aby kázal proti sektě katarů; byla to šťastná volba. Antonín šel jako chudý potulný kazatel od vesnice k vesnici, od města k městu a zvěstoval katolické učení o chudobě; jeho život byl potvrzením toho, co říkal.

Znal výborně Písmo, mluvil téměř jeho slovy a to ho v dialogu se sektáři činilo neporazitelným; navíc udivovala posluchače, i katary, jeho zbožnost. Po dvou letech dostal od Františka z Assisi příkaz založit v Boloni první studijní dům svého řádu a on sám se tam stal prvním učitelem teologie. Roku 1225 mohl už práci přenechat svým spolubratrům a sám se vydal na cestu do jižní Francie, kde se vedla válka proti sektě albigenských. Papež Inocenc III. nařídil proti nim křížovou výpravu, kterou vedl Simon de Montfort; účastnil se jí i král Ludvík VIII. Byla to válka pustošivá, a třebaže albigenští byli 1213 u Muratu a Toulouse poraženi, skončila teprve roku 1229 za regentky Blanky Kastilské pařížskou smlouvou. Antonín se nestaral o vojsko a zbraně, spoléhal jenom na Boží slovo a svou lásku ke svedeným sektářům; kázal v Toulouse, která byla střediskem kacířů, pracoval tam i svatý Dominik. Ačkoli v jeho kázáních proti bludařům nebylo jediné hanlivé slovo, nic povýšeně útočného; byl sice nazván "kladivem kacířů", to se však nejspíš vztahovalo na úspěch jeho promluv. Založil zde několik klášterů, které měly pokračovat v jeho díle a vrátil se dva roky před ukončením války do horní Itálie. Obzvláštní úspěch měla jeho postní kázání v Padově, kde lidé už v noci proudili ke kostelu, a protože se sem nevešli, musil Antonín kázat pod širým nebem. Když kázal v přítomnosti Řehoře IX., nazval ho papež pro jeho znalost bible "archou svatého Písma". Účinek jeho kázání byl neuvěřitelný; dlužníci byli propouštěni z vězení, lichvářské úroky vraceny, nevěstky, zloději a ostatní příživníci činili pokání; ještě dnes platí v Itálii zákon z roku 1231, že dlužník ručí svým majetkem, ne svou osobou a svobodou. Vyčerpán vším tím nadlidským úsilím, zemřel Antonín z Padovy mlád, bylo mu šestatřicet let.